Fotbalová asociace se v éře internetu odhodlala k nečekanému kroku. Oslovila kluby s žádostí, aby na svých webech nezveřejňovaly výsledky ani tabulky svých přípravek. Vše má pomoci posunout český fotbal na ještě vyšší úroveň. „Nejde o to, že se někdo nemá dozvědět výsledek. Ten si můžou mezi sebou i říct. Chceme vést mladé fotbalisty k fotbalovosti,“ tvrdí Rudolf Řepka, generální sekretář FAČR. Ta dala na doporučení expertů na mládežnický fotbal.
Zkuste víc rozebrat, proč se FAČR k tomuto kroku odhodlala?
Není to nové rozhodnutí. Tento model již běží několik let v kategorii mladší přípravky a vlastně i v kategoriích mladších žáků v systému sportovních tříd. Tenkrát byl iniciován po diskuzích jinými evropskými zeměmi, které to buď měly, nebo chtěly uskutečnit. Někde nemají v těchto kategoriích ani soutěže, ale jen turnaje, jako například Švýcarsko. V Anglii je například zakázáno zveřejňovat v těchto ročnících tabulky, ani se zúčastňovat turnajů o věcné ceny. Je to zkrátka hra o vnitřní motivaci dětí, nikoliv o soupeření dospělých, kteří si skrze děti mohou „honit“ svá ega. Chceme nahradit výkřiky typu: Uraž to a nevymýšlej, povzbuzováním a podporou.
Je pravda, že trenéři občas i na téhle úrovni zápasy hodně prožívají. Takže by se vám líbil jiný přístup?
Jak byste chtěli podobnými výkřiky vychovat tvořivé hráče? Hráč se učí, že je důležité míč získat a něco s ním udělat. Pak se o to při zápase snaží a jsou z toho chyby, třeba z toho padají i góly do vlastní sítě. Jenže ten malý fotbalista se učí hrát fotbal, ne odkopávat míč, abychom v tabulce byli o stupínek výš. Celé to vlastně je vedeno i směrem, že v dětském věku nevychováváme týmy, ale jedince – individuality schopné hrát fotbal. Tabulky, funkcionáři, rozhodčí, ale i trenéři či koučové jsou jen podporující okolnosti rozvoje hráčů. Oni jsou tam kvůli dětem, nikoliv naopak, jak si někteří myslí.
Co si od tohoto kroku v celkovém kontextu slibujete?
„To, co se zdá se daří v posledních letech v mladší přípravce. Kultivace prostředí, kde trenérům jde více o to, co se děti naučí a jak vypadá hra, než kdo vyhrál a prohrál na góly. Příklad: Hraje se souběžně na dvou hřištích na čtvrtiny, celkově je to tedy 8 malých utkání. Když je hra vyrovnaná a jeden tým vyhraje všechny čtvrtiny třeba 5:4, tak je to v celkovém součtu 40: 32. Leckdo by to mohl interpretovat jako jednoznačné vítězství, ale ono to tak není. V tabulce se pak ještě k tomu objeví, že někdo vyhrál a někdo prohrál. Trenéři pak sledují více právě to, zda vyhráli či prohráli, než jak hráli. Trenéři sice prochází školeními, ale ani průkaz trenéra ani informace na školení předávané, nikomu jeho ego neohlídají. Pár špatně nastavených trenérů může takto kazit vnímání celého prostředí a zakázání tabulek je jen dalším krokem do skládačky toho, aby přípravkové kategorie opouštěly děti, které mají fotbal rády, jsou dovedné a chtějí vyhrát každý zápas kvůli tomu zápasu samotnému – tady a teď!“
Deník Sport zaznamenal na tenhle krok negativní reakce. Má již FAČR na toto rozhodnutí nějaké ohlasy?
„Od těch poučenějších, kteří vidí dál, jsou ohlasy dobré, ale samozřejmě přicházejí i špatné. Před několika lety jsme také zaváděli hru na malých hřištích s menšími míči, v menším počtu atd. Tenkrát se ozývaly spousty protestů od tradicionalistů, „že z toho děláme futsal a kočkopsa“… a podobné duchaplnosti. Teď už titíž lidé dnes říkají, že je to vlastně dobré a sami to organizují. Zkrátka uviděli více souvislostí a pochopili podstatné.“
Převažují ohlasy kladné nebo záporné?
„Vždy protestují ti, kterým se něco bere. Jestliže někdo žije z publikování tabulek atd. je tím zasažen a třeba se i ozve. Většinou se takto ozývají ti zmínění tradicionalisté a lidé bez pedagogického či trenérského vzdělání. Když zmíníme současné mladé reprezentanty jako třeba Skaláka, Krejčího nebo mladého Vencu Černého, ti již prošli výchovou právě takto uvažujících trenérů.
Nemyslíte si, že malé kluky zajímá, jak hráli jejich kamarádi a teď to budou muset složitě zjišťovat, a výsledek se stejně dozví?
„Jde o to, že zkrátka každý nebude mít na očích, jestli je první či poslední. Jde o to jít do každého zápasu s čistým štítem a sebevědomím, že jdu hrát. Ne se od půlky sezóny trápit tím zda jsme poslední, nebo že už nebudeme první. Je to pro spoustu dětí podobně zhoubné, jako když se hraje turnaj, kde je deset vyrovnaných hráčů, všichni hrají naplno a snaží se, co jim síly stačí a pak jim dospělí řeknou, že jen jeden byl nejlepší. Takže jeden je spokojený a dalších 9 nešťastných. Je to model dospělého světa, který je více orientován na úspěch, než kvalitu výkonu. Proto třeba nemohou být lékaři či učitelé zaplaceni stejně jako právníci či ekonomové.
Kontroluje někdo, jak kluby váš požadavek dodržují?
„Kluby s osvíceným vedením pravidla dodrží. Možná proto, že pochopili význam, možná proto, že zkrátka ctí pravidla. U nás se často cituje, jak se v Německu ctí pravidla, ale pokud najdeme cestičku, jak je obejít, tak hurá na to.“
A co když to některý klub dodržovat nebude?
„Nechceme možná hned nastavovat represivní prostředí, byly bychom rádi, aby všichni chápali a měnili prostředí sami. Když byste se ale ptali dál, tak určité páky na kluby v systému dotací tady určitě jsou.“
Může podobný krok přijít i v dalších soutěžích mládeže?
Budeme rádi, když to bude fungovat u těchto dětí. Jasně, že kraje a okresy by na to v mladších žácích měly asi logicky posléze najet také, ale výše už to tlačit nejspíš nebudeme. Kluci se zkrátka s věkem přizpůsobí dospělému světu. Kdyby nám všichni dospělí fungovali tak, že se nebudou dětí ptát „vyhráli jste?“ ale „Jak jsi hrál a co se ti dneska povedlo…“? tak nemusíme tabulky řešit vůbec. Jde zkrátka o nastavování prostředí vhodného pro rozvoj kvality, abychom byli schopni každý rok vychovat 2-3 hráče pro reprezentaci, nebo po kterých se budou ptát TOP kluby. Pozor i v Azerbajdžánu nebo Gruzii jich je již dost a my chceme být v budoucnu konkurenční s Německem či Anglií. Lepší prostředek než výchovu zatím nemáme, ale třeba narazíme na dosud neznámý zdroj energie.“
